úhozy

hermés

11. října 2013 v 9:52 | plumpox
Dočítám poslední stránky románu, paprsky mi nesměle olizují nohy, šumění ranního moře se mě snaží opět uspat a sůl na vlhkých rtech příjemně prlí.
Už týden tu žiju katalogovým rájem. Usmívám se na všechny strany, pozoruju zaprděné Němce a nechávám se po večerech opíjet od pochybných Řeků. Ze všech sil se snažím být šťastná. (A vypadat tak se mi bezpochyby daří.) Ale víš co? Nejsem šťastná.

Moc jsem chtěla věřit řečem o tom, že starosti se rozplynou jakmile člověk přejede hranice. Že přímořské slunce a slaná voda zázračně uzdraví tělo i duši, že jiné prostředí dokáže člověka změnit. Zatím mě celní přechod stál několik hodin času a desítky nesmyslných poplatků. Od tropického slunce mám tělo jako v ohni a sůl nemůžu dostat z uší.

A stále dělám tytéž hlouposti. (Kašlu na večerní čištění zubů, snídám jen přeslazené kafe, nedávám spropitné, beru za vděk vším a všemi, hlavně když je to hned.)
Přitom to, co by mě teď postavilo na nohy je sklenka pořádného šardoné, tepláky, Dylanův stendap a tvoje paže.

Od problémů utíkám celý život, zametám je pod koberec, přepíjím je v hospodách, předstírám, že je všechno v pořádku. Ale tenhle pohár už tak dlouho přetéká, že se v té louži pod ním pomalu topím.
A když teď zvedneš oči a neutečeš, podal bys mi ruku, prosím?

milenky

22. září 2013 v 10:13 | plumpox
Začalo to nehybným dusnem. Mrtvé ticho s umocněným bzukotem much. Ty útočily jako šílené na okenní tabulky. Jakési nesnesitelné napětí ve vzduchu i ve mně.

Naráz jako když otočíš vypínačem, se zešeřilo a vzápětí zadunělo, nejdřív z dálky, pak blíž, ještě blíž. Blesk proťal tmavou oblohu svou září - jako ostrý skalpel patologa protíná nehybné tělo nebožtíka. Tělem mi od hlavy k patě projelo mírné vzrušení a slastný strach. V krajině kolem jako by se zastavil čas - mouchy, co před chvílí nervózně bzučely, usedly na listy bříz; ptáci, kteří seděli na větvích, složili svá křídla k tělům a jako oněmělé zpěváci sklopili své zklamané zraky směrem k zemi. Všichni věděli, co je čeká; věděli, že nemá smysl se o nic snažit.

Po pár vteřinách mrtvého ticha mi na bosou nohu spadla první kapka té srpnové bouřky. Vždy, když se blíží, usedám na práh dveří od chalupy - čekám na ně, jako čekávám na milenky. Bude tahle nezkrotná a vášnivá? Bude její láska trvat jen pár chvil? Nebo bude neodolatelná svou přirozeností a předvídatelností? A nebo si ode mne vezme vše a nenechá po sobě tělo na těle?

Tahle je ještě nevinná, zranitelná, vzpurná. Od prvního vzdorovitého zablesknutí se ještě neozvala. Déšť je ale každou minutou urputnější. Z nedalekého lesa je slyšet nářek starých dubů pod tíhou padající vody; z rybníka pod stavením se ozývá aplaus dopadajících pramenů deště na zakalenou hladinu - jako by tleskaly Beethovenově "Osudové". Pole, které ještě před hodinou podléhalo motyce a hrubým slovům místního sedláka, je nyní mučeno silou tekoucí vody.

Snažím se vdechnout vše, co se mi snaží říct - snažím se vnímat každý dotek, který mi omylem přenechává - snažím se uhodnout, na co myslí a kdo ji přede mnou zlomil srdce.
Les přestává volat o pomoc, Beethoven odchází z pódia, voda ničící šedou hlínu se vzdává. Z břízy nade mnou je opět slyšet kosa. Poslední kapky smývají beznaděj z mého těla.


Život pokračuje dál. Vše je tak, jako před ní - jen já jsem se změnil.

už není místo pro další pokus

28. srpna 2013 v 20:22 | plumpox
Poodstoupila o krok dál od zrcadla a zadívala se na svůj odraz v něm. Při tom si levou rukou zakryla ošklivou ránu pod žebry. Děsil ji pohled na své slabé, bledé, nahé tělo. Chtěla ho ještě více pokárat a týrat za všechno, čím se celé ty roky stále dokola obhajovala. Ruka dotýkající se jejího těla se jí začínala opět chvět. Cítila pod ní, jak se její duše snaží gradujícími nárazy dostat skrze tenkou pokožku ven z jejího těla. Měla pocit, že její plíce už nedokáží strávit víc toho těžkého vlhkého vzduchu, který se už týdny snášel do tmavých koutů zkaženého města. Chtěla se schovat sama v sobě, někde ve staré vzpomínce na matčino objetí, v slze, kterou uroní než půjde dnes spát.

Skřípli dveře. Tep se jí na okamžik zastavil a paže na chvíli strnuly ve zvláštní grimase. Bylo v tom cosi tragického. V její tváři, v křivce jejích úst, ve tvaru jejích nedokončených pohybů. Oblékla si svetr, co ležel vedle ní na zemi, spolkla veškerý svůj strach, sáhla na kliku a otevřela dveře. Hlavní dveře byly lehce otevřené. Z chodby dovnitř pronikalo jen pár slabých náznaků světla. Se vší obezřetností a tichostí, které je schopna jen žena, přišla ke vchodu do bytu a rozhlédla se po úzké noční chodbě. Nikdo tam nebyl. Jen v protějším rohu se na starém pánském kabátě choulil nějaký pes. Chtěla opět zavřít, ale všimla si, že jedno ze světel u jejích dveří nesvítí. Nikdy neměli správce. Natáhla se k žárovce. Když se jí dotkla, okamžitě ucukla rukou zpátky. Byla ještě horká. Musela vypnout před malou chvílí. Vytáhla si rukáv svetru, dokud jí nesahal až ke konečkům prstů a uchopila opatrně žárovku, aby ji odšroubovala. Otočila s ní však na špatnou stranu a žárovka se opět rozzářila. Zarazila se. Měla ji za rozbitou. Byla by nad tím přemýšlela déle, ale ucítila mráz, který jí zavanul kolem kotníků. Zatřásla se. Vešla zpět do pokoje a zamknula za sebou. Na dva západy.

Neměla už sílu na to pokračovat. Její mysl se zoufale doprošovala o spánek, a tak zamířila k posteli. Ulehla, přikrývkou se zakryla až k bradě a tikot hodin z ji jako každou noc ve vteřině uspal.
Ano, byl to ten známý zvuk zapomnění a rovnováhy. Ručička se s přesnou pravidelností pohybovala dál svou cestou. Jenomže dnes večer opačným směrem.


Ve vzduchu bylo cítit teplo. Dylan si rád po dlouhé zimě vzal místo vlněné šály svůj černý klobouk. Na své obvyklé ranní cestě do kavárny se zastavil v trafice, aby si obstaral nějaký bulvár pro zkrácení dlouhé chvíle při své dnes už čtvrté cigaretě. Letmo prolistoval hustě popsané stránky novin. Na okraji poslední strany se očima zastavil u článku napsaného těmi malými, bezvýznamně se tvářícími písmeny.

"Včera byl v Dublinu, poblíž nábřeží Liffey nalezen prázdný byt. Dům, v němž se byt nacházel, byl určen k demolici. Komise určená k oznámení zbytku nájemníků tuto zprávu, se nemohla dozvonit na údajnou majitelku, a jelikož dům neměl žádného správce, byla komise nucena přivolat na pomoc policii. Když se zástupcům zákona podařilo vypáčit dveře, nenašly uvnitř ani nábytek či známky toho, že by zde v posledních letech někdo žil. Jediné, co v celém bytě našly bylo staré zrcadlo visící na stěně a hodiny, které ležely na zemi pod ním. Jeden z policistů do závěrečné zprávy uvedl, že hodiny, které byly nalezeny v bytě prý šli pozpátku. Údajně šlo o nějaký nejapný žert. A jelikož dívku nikdo celá léta nepohřešoval, byl spis založen do složky odložené."

Dylan zakroutil hlavou nad podivností dnešního světa, zahodil noviny do koše, který zrovna míjel a zašlápl cigaretu. Přesto, že bylo ten den tepleji než bývá tuto dobu zvykem, byl rád, že si za malou chvíli vychutná horkou kávu.

Byla neděle začátkem března. Lidé se líně začínali trousit ulicemi Dublinu. Na okenních tabulkách, které byly otočeny směrem na východ, se vyhřívaly mouchy.

pothos

25. srpna 2013 v 22:27 | plumpox
Doufám, že jsi dorazil domů živ a zdráv, navzdory svému dosti podroušenému stavu. Já zapíjím druhý aspirin a cítím se pod psa. Jakkoli moc se snažím rozpomenout se na včerejší rozhovory a počínání, z těch pozdně večerních mi jich zbylo jen žalostně málo. Nemám sílu tě prosit o jejich dokreslení ano odvahu dožadovat se tvého vysvětlení.

Ta šelma ve mně včera v noci něco velice chtěla. Nebyla si ale jistá tím, co to bylo. A tak dělala to, co umí nejlépe - podváděla svůj život s vínem a lhala svému svědomí.
Lehce bychom mohli všechno svést na démona alkoholu, na sílu okamžiku a živočišnost tepající v našich žilách, snadno bychom se mohli svézt na vlně chtíče až do nirvány svých těl. Ale jen stěží bychom mohli zapomenout na souznění, kterým byl prosycen veškerý vzduch v tom Bohem zapomenutém pajzlu.

Říkáš, že tenhle příběh se rodil dvacet let - mých zatím ještě nedožitých dvacet let. Ale možná, až si sundáš ty brýle, bude ze mě jen kapitola ve tvé knize, kterou jsi (ze zlosti, vyčerpání a zaleknutí se stereotypu) naškrábal, když tě znavená a podrážděná žena poslala pro další balení plen.
Ani se neodvažuji vyslovit to slovo, kterým ses dnes ráno snažil ohánět. To patří Romeovi a Julii, Karenině a Vronskému, možná snad i Dorianovi a jeho obrazu, ale nám ne.

Mám před sebou maturitu, připravuji se na začátek další epochy svého života a moje hormony zdařile přerušují tu čáru mezi myšlenkou a činem - i když zoufale toužím po kontextu, po tom, vypnout autopilota a přistát mimo své obvyklé souřadnice.
Ztratili jsme se včera v okamžiku. Možná z něj najdu cestu ven, až z tebe vystřízlivím.

Tvoje Šelma
 
 

Reklama
© 2011 - 2015, plumpox