Srpen 2013

zvrat

31. srpna 2013 v 20:04 | plumpox
už jsem vyrostla
z dětských říkanek a bot -
rychle jsem dospěla
do časů přetvářek a škod -

už nestavím si bábovky
a neoblékám plastikové panny -
dnes bořím jiným vzdušné zámky
a svlékám starší pány -

už nehraju si na nevěstu
a nehladím kočku po hřbetě -
po nocích se dávám maloměstu
a hladívat se nechám kvůli cigaretě -

už neusínám nedočkavá zítřka
a nebudím se s úsměvem -
večery si pamatuju už jen zřídka
a kocovinu léčím bílým vínem -

už nerozeznám
pravdu od sebeklamu
a lásku od chtíče -
žiju připosarnou reklamu
na záchodový čističe

už není místo pro další pokus

28. srpna 2013 v 20:22 | plumpox |  úhozy
Poodstoupila o krok dál od zrcadla a zadívala se na svůj odraz v něm. Při tom si levou rukou zakryla ošklivou ránu pod žebry. Děsil ji pohled na své slabé, bledé, nahé tělo. Chtěla ho ještě více pokárat a týrat za všechno, čím se celé ty roky stále dokola obhajovala. Ruka dotýkající se jejího těla se jí začínala opět chvět. Cítila pod ní, jak se její duše snaží gradujícími nárazy dostat skrze tenkou pokožku ven z jejího těla. Měla pocit, že její plíce už nedokáží strávit víc toho těžkého vlhkého vzduchu, který se už týdny snášel do tmavých koutů zkaženého města. Chtěla se schovat sama v sobě, někde ve staré vzpomínce na matčino objetí, v slze, kterou uroní než půjde dnes spát.

Skřípli dveře. Tep se jí na okamžik zastavil a paže na chvíli strnuly ve zvláštní grimase. Bylo v tom cosi tragického. V její tváři, v křivce jejích úst, ve tvaru jejích nedokončených pohybů. Oblékla si svetr, co ležel vedle ní na zemi, spolkla veškerý svůj strach, sáhla na kliku a otevřela dveře. Hlavní dveře byly lehce otevřené. Z chodby dovnitř pronikalo jen pár slabých náznaků světla. Se vší obezřetností a tichostí, které je schopna jen žena, přišla ke vchodu do bytu a rozhlédla se po úzké noční chodbě. Nikdo tam nebyl. Jen v protějším rohu se na starém pánském kabátě choulil nějaký pes. Chtěla opět zavřít, ale všimla si, že jedno ze světel u jejích dveří nesvítí. Nikdy neměli správce. Natáhla se k žárovce. Když se jí dotkla, okamžitě ucukla rukou zpátky. Byla ještě horká. Musela vypnout před malou chvílí. Vytáhla si rukáv svetru, dokud jí nesahal až ke konečkům prstů a uchopila opatrně žárovku, aby ji odšroubovala. Otočila s ní však na špatnou stranu a žárovka se opět rozzářila. Zarazila se. Měla ji za rozbitou. Byla by nad tím přemýšlela déle, ale ucítila mráz, který jí zavanul kolem kotníků. Zatřásla se. Vešla zpět do pokoje a zamknula za sebou. Na dva západy.

Neměla už sílu na to pokračovat. Její mysl se zoufale doprošovala o spánek, a tak zamířila k posteli. Ulehla, přikrývkou se zakryla až k bradě a tikot hodin z ji jako každou noc ve vteřině uspal.
Ano, byl to ten známý zvuk zapomnění a rovnováhy. Ručička se s přesnou pravidelností pohybovala dál svou cestou. Jenomže dnes večer opačným směrem.


Ve vzduchu bylo cítit teplo. Dylan si rád po dlouhé zimě vzal místo vlněné šály svůj černý klobouk. Na své obvyklé ranní cestě do kavárny se zastavil v trafice, aby si obstaral nějaký bulvár pro zkrácení dlouhé chvíle při své dnes už čtvrté cigaretě. Letmo prolistoval hustě popsané stránky novin. Na okraji poslední strany se očima zastavil u článku napsaného těmi malými, bezvýznamně se tvářícími písmeny.

"Včera byl v Dublinu, poblíž nábřeží Liffey nalezen prázdný byt. Dům, v němž se byt nacházel, byl určen k demolici. Komise určená k oznámení zbytku nájemníků tuto zprávu, se nemohla dozvonit na údajnou majitelku, a jelikož dům neměl žádného správce, byla komise nucena přivolat na pomoc policii. Když se zástupcům zákona podařilo vypáčit dveře, nenašly uvnitř ani nábytek či známky toho, že by zde v posledních letech někdo žil. Jediné, co v celém bytě našly bylo staré zrcadlo visící na stěně a hodiny, které ležely na zemi pod ním. Jeden z policistů do závěrečné zprávy uvedl, že hodiny, které byly nalezeny v bytě prý šli pozpátku. Údajně šlo o nějaký nejapný žert. A jelikož dívku nikdo celá léta nepohřešoval, byl spis založen do složky odložené."

Dylan zakroutil hlavou nad podivností dnešního světa, zahodil noviny do koše, který zrovna míjel a zašlápl cigaretu. Přesto, že bylo ten den tepleji než bývá tuto dobu zvykem, byl rád, že si za malou chvíli vychutná horkou kávu.

Byla neděle začátkem března. Lidé se líně začínali trousit ulicemi Dublinu. Na okenních tabulkách, které byly otočeny směrem na východ, se vyhřívaly mouchy.

praha

27. srpna 2013 v 23:58 | plumpox
noc bledne
a verše obalilo víno

realita už týden stávkuje před národním
a na lásku teď potřebuješ stvrzenku

první soudruzi
roboticky píchají jízdenky do stereotypů
a Praha se přitom tak změnila

vzduchem poletuje naděje -
všichni ale klopí zraky
do peněženek a cizích životů

potrvá asi ještě chvíli
než si uvědomí že
muset
neznamená vůbec nic

pothos

25. srpna 2013 v 22:27 | plumpox |  úhozy
Doufám, že jsi dorazil domů živ a zdráv, navzdory svému dosti podroušenému stavu. Já zapíjím druhý aspirin a cítím se pod psa. Jakkoli moc se snažím rozpomenout se na včerejší rozhovory a počínání, z těch pozdně večerních mi jich zbylo jen žalostně málo. Nemám sílu tě prosit o jejich dokreslení ano odvahu dožadovat se tvého vysvětlení.

Ta šelma ve mně včera v noci něco velice chtěla. Nebyla si ale jistá tím, co to bylo. A tak dělala to, co umí nejlépe - podváděla svůj život s vínem a lhala svému svědomí.
Lehce bychom mohli všechno svést na démona alkoholu, na sílu okamžiku a živočišnost tepající v našich žilách, snadno bychom se mohli svézt na vlně chtíče až do nirvány svých těl. Ale jen stěží bychom mohli zapomenout na souznění, kterým byl prosycen veškerý vzduch v tom Bohem zapomenutém pajzlu.

Říkáš, že tenhle příběh se rodil dvacet let - mých zatím ještě nedožitých dvacet let. Ale možná, až si sundáš ty brýle, bude ze mě jen kapitola ve tvé knize, kterou jsi (ze zlosti, vyčerpání a zaleknutí se stereotypu) naškrábal, když tě znavená a podrážděná žena poslala pro další balení plen.
Ani se neodvažuji vyslovit to slovo, kterým ses dnes ráno snažil ohánět. To patří Romeovi a Julii, Karenině a Vronskému, možná snad i Dorianovi a jeho obrazu, ale nám ne.

Mám před sebou maturitu, připravuji se na začátek další epochy svého života a moje hormony zdařile přerušují tu čáru mezi myšlenkou a činem - i když zoufale toužím po kontextu, po tom, vypnout autopilota a přistát mimo své obvyklé souřadnice.
Ztratili jsme se včera v okamžiku. Možná z něj najdu cestu ven, až z tebe vystřízlivím.

Tvoje Šelma

minulost

24. srpna 2013 v 8:48 | plumpox |  konšesnes
za zídkou
ze žlučových kamenů
postavených za světla
Halleovy komety
se krčíš ty

zásobníky plné mravů
a štít z neprůstřelných lží -

holubi ti už čtyři dny
serou na hlavu
a ty se ani nehneš

čekáš,
až mi budeš schopný
vrazit do tváře všechnu
ironii,
přetvářku,
kýč
a zlobu,
kterou jsi za ta léta posbíral
kolem popelnic
a pod klíny cizích dam

tou dobou
už budu objímat jiná ramena
a pít z cizách úst
čisté víno

zalkni se
minulostí

na konci

9. srpna 2013 v 11:08 | plumpox
dnešní noci
prošli jsme si konfiskací
srdcí -
sami na sebe krátcí -

čekáme na kastraci
na poslední stanici -
dva starci

proč ne

4. srpna 2013 v 7:04 | plumpox
asi nebude mít význam,
když se přiznám
k vedlejším úmyslům -
chtěl' si věřit nesmyslům -

já byla sama
a měla volno mezi nohama -
tak proč ne -
vždyť je to bezúročně
© 2011 - 2015, plumpox