není to vidět

27. listopadu 2012 v 11:45 | plumpox
Odjakživa jsem chtěla jen žít. S časem jsem si začala uvědomovat, že pokud chce člověk žít, musí říkat to, co od něj chtějí. Což se mi příčilo. Možná sama rovnost mi zakazovala s tím nesouhlasit. Nesouhlasit se světem, ve kterém jsou lidé tak zvyklí na přetvářku, že se přetvařují i sami před sebou. A tak jsem své pocity začala vyjadřovat způsobem, který byl tak prostý. Mlčením. Zprvu to šlo. Ale časem bylo schovávání a mlčení čím dál těžší. Bolelo myslet, bolelo dýchat, bolelo být. Duše se mi chvěla na rtech v periodických extázích křiku a pomlk nevědíc jak tuhle tíseň dostat ven. A tak jsem začala psát.

Hlavou mi pluly tisíce slov a myšlenek, které mě jedna za druhou zrazovaly a já je nedokázala uchopit jinak než na papíře. Jen hluší posluchači slyšeli můj stud. Měla jsem pocit, že to tělo, které denně vídám v zrcadle není moje, že je to jen jakási skořápka, zbytečný obal, který ruší mou duši, který po použití vyhodím a zůstane jen to, co chci. Byla jsem ztracená sama v sobě, dokud jsem se poprvé nezamilovala.

Neznala jsem ho, a o to více jsem po něm prahla. Nedokázala jsem přesvědčit sebe samu, o jeho vzájemnosti. Dokud se naše city nedotkly. Byli jsme mladí, nechtěli jsme vědět, kdo jsme, nehledali jsme kam patříme. Byli jsme svobodní, zranění životem a spolu. Stal se mou závislostí, mou potřebou. Byla jsem jako pijavice sající jed jeho myšlenek a duše. Nikdy však nedokázal odemknout tu kovovou skříňku mého tajemství. Mého já. Mé tělo bylo znaveno jeho duší, předstíraná smyslnost a vášeň spálily moje srdce a city pomalu, ale jistě otupěly vším hýřením a nezkrotností. Snažila jsem se přijít na to, proč ho miluju. A v tu chvíli jsem ho milovat přestala. Milovala jsem jeho zdánlivou dokonalost, ale když jsem poodkryla masku přetvářky, bylo mi zle. Sebe jsem přeci jen milovala víc. Byl to cit pro nic, ale stál mě toho tolik.

Jako by mi někdo podkopnul stoličku pod nohama a já se zřítila opět do hlubin svého pochybování. Tak jsem začala hledat pravdu ve víně. Ztrácela jsem se v uličkách zapomnění a hledala mezi nimi jakési zadostiučinění. Svět byl plný možností, ale když jsem měla tu jednu, neviděla jsem je. Od marných proseb o pomoc jsem nic nečekala. Sral na ně pes. Podváděla jsem, i když jsem toho neměla zapotřebí. Když mě začal alkohol zrazovat, sahala jsem po větších a větších náplastech. Hledala jsem marně ten správný kýč. Osvobození z pout alkoholu. Záhy mě však potkalo něco, co mě fyzicky, duševně i morálně srazilo na kolena. Na dno možností, skleslostí a hnusu. A tam, mezi těmi sračkami jsem si uvědomila, co chci. A tohle to vážně nebylo.

Je těžké se hrabat ze sraček, protože se vám stále a pořád dokola lepí nejen na paty. Kdyby mě tenkrát viděl Ježíšek, pozvracel by se z toho. A vlastně to byl dá se říci on, kdo mi podal ruku. Začala jsem se bránit tomu, co jsem jako nemocný člověk chtěla a cítila jsem hanbu, že po tom toužím. Tehdy jsem začala mluvit. Doma, venku, se známými i neznámými, na internetu. Je mi teď z toho smutno, když to zpětně čtu.

Tak jsem teď básník. Není to snad vidět?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 JS JS | 3. dubna 2013 v 17:29 | Reagovat

Někdy bych si chtěl přečíst něco z tvého šuplíku, ale aby to bylo pozitivní.

I když tohle ti sluší a to jsem tě nikdy neviděl...

2 Makyna Makyna | Web | 21. dubna 2015 v 10:39 | Reagovat

Hezky napsaný.Spadnou do hoven má ,ale jedno krásný pozitivum.Aspon můžeš jít dál najít pevnou zem a od ní se odrazit zpátky nahoru.Lidi s maskou jsu nejhůř.Všude jenom faleš.Nikdo podle mě už není real.Kdyžtak zčekni jakej názor na to mm já:)

3 BadBrunet BadBrunet | Web | 21. dubna 2015 v 10:41 | Reagovat

Nádherně píšeš.Máš správnej styl toho psaní.Píšeš věci tak jak jsou.Máš taky celkem zajímavej pohled na svět.Ale nezapomen ,že když spadneš na dno.Aspon se budeš mít od čeho odrazit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
© 2011 - 2015, plumpox